Mohla byste se prosím představit a říct nám, jak jste v umění začínala a jaká byla Vaše první zkušenost v umělecké tvorbě?
Jmenuji se Sabina Knetlová, věnuji se sochařství, které jsem vystudovala v Ostravě v ateliéru Jaroslava Koléška. K výtvarné činnosti jsem byla vedena od dětství, a to především svou mamkou. Má cesta k soše však nebyla zcela přímá. Při základní škole jsem navštěvovala výtvarný obor na ZUŠ, následně jsem studovala grafický design na SŠ ve Velkém Poříčí. Tento obor jsem studovala další jeden rok na Univerzitě v Hradci Králové, kde jsem se definitivně utvrdila v tom, že tento obor není nic pro mě a tvořit skrze počítač nedokážu. Rozhodla jsem se tedy pro studium malby a podala si přihlášku na Fakultu umění Ostravské univerzity. Mé domácí práce, které jsem zaslala do prvního kola přijímacího řízení však uviděl pan Koléšek a nabídl mi studium u něj v ateliéru. Bez váhání jsem jeho nabídku přijala, neboť studium sochařství mi přišlo jako velké dobrodružství.

Jak byste popsala sebe a své umělecké dílo?
Sochy tvořím z betonu a to poměrně klasickým sochařským postupem – nejprve sochu vymodeluji z hlíny, následně na ní vytvořím sádrovou formu, do které dusám beton. Pracují převážně s tvaroslovím figury, s čistými a jasně definovanými kompozicemi tvarů. Mám ráda tvarovou přehlednost. Domnívám se, že z mých soch jde klid, ticho. Energii se snažím ukládat spíše do jejich nitra, nežli modelovat show. I já sama jsem spíše introvertní.

Odkud čerpáte inspiraci?
Z přírody, života, ze zážitků ze světa, který mě obklopuje… je to mix vlivů a nashromážděných zkušeností, který se následně, více či méně vědomě, přetaví v sochu.

Máte svou základní filozofii, která Vás vede v tvůrčím projevu?
Prostou. Nenutit se do věcí, kterým nevěřím. Nejít proti sobě. To však neznamená volit si snadnější cesty.

Na jaký Váš kariérní úspěch jste nejvíce hrdá a proč?
Mám radost ze všech příležitostí a nabídek, které jsem dostala. Těší mě, že nabídky k výstavám přicházely již při studiu, a tak byl pro mě přechod ze školy do uměleckého světa plynulejší. Díky vystavování a občasným prodejům dostávám více času věnovat se své tvorbě, to vnímám jako velký dar.

Jaké nezapomenutelné reakce jste na svou práci měla?
Žádnou přímo nezapomenutelnou reakci na svou práci si nevybavuji. Samozřejmě mě vždy potěší jakýkoliv pozitivní ohlas směrem k mým sochám. Také mám radost, když socha s jejím majitelem žije a je součástí jeho světa, toto nacházím například u sběratele Josefa Maixnera, který má ode mě na zahradě sochu Zahradníka. Také si dost cením, když mě lidé přijedou navštívit do ateliéru, do Ostravy je to totiž občas štreka.

Jakou uměleckou marketingovou aktivitu pravidelně realizujete a která pro Vás funguje nejúspěšněji?
Nejvíce se mi osvědčil Instagram a pak samozřejmě vystavování.

Jakou roli má podle Vás umělec v současné společnosti?
Na tuto otázku zřejmě nedokážu jistě odpovědět. Jsem krátký čas po škole, teprve se rozkoukávám. Je samozřejmě mnoho směrů, jakými se může umělec společností vydat, důležitá je autenticita, upřímnost.

Jaké je Vaše oblíbené umělecké dílo?
Mám moc ráda sv. Krištofa od Maria Kotrby u dálnice nedaleko Olomouce. A je velmi smutné, že se tato socha nedávno stala obětí bezcitného vandala.

Jaké umění a hudba Vás inspirují?
Aktuálně si pro sebe objevuji sochařství Aristida Maillola, z hudby pak dílo Scaut Niblett.

S jakým slavným umělcem z historie byste chtěla strávit den a co byste společně dělali?
Nejspíš právě s Maillolem. A co bychom dělali? Zřejmě vedli běžnou konverzaci o životě a k tomu pili víno.

Pokud byste měla poradit mladým umělcům, jakou nejdůležitější radu byste jim nabídla?
Jak jsem již říkala, autenticita, upřímnost. Nebát se něco zkazit.

Mohla byste se prosím představit a říct nám, jak jste v umění začínala a jaká byla Vaše první zkušenost v umělecké tvorbě?
Jmenuji se Karolína Rossí a vystudovala jsem AVU v Praze u prof. V. Kokolii. Pocházím z malířské rodiny, takže mě umění provází od narození. Ačkoliv jsem zpočátku tohle médium odmítala, při studiu gymnázia v Bystřici nad Pernštejnem jsem se potkala se skvělou p. učitelkou Palatickou, která mě k malbě možná nevědomky nakonec dovedla. Dál už následovaly přípravy na střední uměleckou školu pod vedením mých rodičů Boženy a Karla Rossí. Po střední škole AVU.

Jak byste popsala sebe a své umělecké dílo?
Moje práce je soustředěná, má až meditativní charakter. Chci vytvářet něco, co v člověku bude vzbuzovat klid. Jsem spíš introvert, mám ráda samotu, ale umím být čas od času i ten druhý pól.

Odkud čerpáte inspiraci?
Z různých zdrojů. Jednu dobu to byl vesmír nebo podmořský svět ve velkých hloubkách. Místa, která známe jen zprostředkovaně bez velké šance je zažít na vlastní kůži. Dále literatura, filosofie, psychologie. Aktuálně čerpám náměty z knihy Universální súfismus od H. I. Khana. Soustředím se na místo, kam putuje po smrti duše a co se s ní děje dál.

Máte svou základní filozofii, která Vás vede v tvůrčím projevu?
Je to chůze. Díky ní přichází rytmus, koncentrace, naskakuje přemýšlení. Do atelieru chodím často pěšky právě z těchto důvodů. Vše si přichystám a v atelieru probíhá ten přítomný okamžik, moment, kdy zažívám tady a teď. Už se můžu soustředit na samotný proces.

Na jaký Váš kariérní úspěch jste nejvíce hrdá a proč?
Všechny mé výstavy pro mě mají stejnou váhu. S každou novou ten nejzajímavěší moment přichází, protože vzniká nová vize, téma a instalace. Snažím se vytvářet pro každý prostor nové věci.

Jaké nezapomenutelné reakce jste na svou práci měla?
Několikrát mi někdo řekl, že „ten obraz má vyhlídnutý už dlouho“. Líbí se mi, když si lidé chodí pro věci, se kterými jsou už trochu srostlí. Myslí na ně.

Jakou uměleckou marketingovou aktivitu pravidelně realizujete a která pro Vás funguje nejúspěšněji?
Mojí obvyklou a často používanou platformou jsou sociální sítě. Facebook nebo Instagram.

Jakou roli má podle Vás umělec v současné společnosti?
Je na každém z nás, jakou zprávu zde chceme zanechat. Takže do jednotlivých rolí se stavíme my sami a ať už je jakákoliv, je důležitá.

Jaké je Vaše oblíbené umělecké dílo?
Nemám konkrétní jedno dílo. Ale mezi prvními mě napadl portrét dítěte od Marlene Dumas, Balthusovi obrazy nebo gotická desková malba.

Jaké umění a hudba Vás inspirují?
Momentálně mám spíš jiné zdroje inspirace, než výtvarné umění. V rámci hudby je pro mě zásadní Nick Cave a jeho novější alba, ale často si pouštím v atelieru třeba Arcade fire nebo Animal collective. Když si připravuju plátna, tak celkem pravidelně Johnyho Cashe. Je toho víc. Každopádně často potřebuju úplné ticho.

S jakým slavným umělcem z historie byste chtěla strávit den a co byste společně dělali?
Ráda bych se potkala s da Vincim, H. Boschem nebo R. Steinerem. A ráda bych s nimi absolvovala výlet do jejich hlavy.

Pokud byste měla poradit mladým umělcům, jakou nejdůležitější radu byste jim nabídla?
Já si myslím, že současní mladí umělci jsou velmi schopní a co tak pozoruji, je mezi nimi hodně silných osobností. Takže spíš mám pocit, že bych se od leckerých spíš mohla něco dozvědět já. Každopádně se celý proces tvorby prověřuje časem. Někdo zjistí, že to je jeho nutností a zůstane mu to na celý život, někdo to opustí, protože ho to neživí, nesplnil sebou nastavená očekávání, vyčerpal se… Za mě je čas adekvátním měřítkem.

Mohl byste se prosím představit a říct nám, jak jste v umění začínal a jaká byla Vaše první zkušenost v umělecké tvorbě?
Mé začátky byly docela jednoduché. Byl jsem dosti nezbedné dítko a tak mne rodiče dali do tehdejší Lidové školy umění na kreslení, abych moc nezlobil. To mne zpočátku moc netáhlo, rozhodně více mne zajímal fotbal, lezení po skalách a hradní zříceniny, ale když jsem byl na prahu puberty, tak přišel nový učitel Vlastimil Šik a ten mne dokázal pro malování nadchnout. První obrazy jsem dělal pod jeho dohledem. Dodnes mohu říci, že přesto, že jsem absolvoval mnohá další studia, on mi dal nejvíc.

Jak byste popsal sebe a své umělecké dílo?
To bych asi nechal na divácích, každý v mé práci vidí něco jiného, tak trochu si do ní promítá sebe sama. Někdo vidí třeba melancholickou krajinu, někdo kus osobní historie a někdo vesnickou grotesku, záleží na úhlu pohledu.

Odkud čerpáte inspiraci?
Vyrůstal jsem v severních Čechách v Lužických horách, bývalých Sudetech, v době ruské okupace. Takže mne ovlivnila tamní romantická a trochu temná krajina, různé strašidelné a bizardní příběhy, kterých bylo všude plno a taky pocit marnosti, když jsem viděl všude přítomnou devastaci. Zničené hrdé grunty, vypálené kostely, zmizelé vesnice, věčně opilí ruští vojáci, to byl každodenní kolorit, který ve mne zůstal dodnes. Jeden z mých spolužáků mi před časem v žertu říkal, že kdyby nebyly Sudety, neměl bych, co bych maloval a je to tak trochu pravda.
Máte svou základní filozofii, která Vás vede v tvůrčím projevu?
Mám rád takzvané „nízké umění“, báchorky, povídačky, lidové slavnosti a folklor. Pro mne to byla nejen vizuálně zajímavá podívaná, ale jakási brána do duše. Nevím, jestli je to filozofie, ale fascinuje mne to, jak je ono „nízké umění“ v každém člověku přítomno pod různými kulturními nánosy.

Na jaký Váš kariérní úspěch jste nejvíce hrdý a proč?
Vyrůstal jsem v osmdesátých letech, době pozdního komunismu a dělat své věci a nemuset mít k tomu práci v továrně, nebo kotelně mi přišlo jako nesplnitelný sen. To, že mohu malovat a ještě je o mou práci zájem, bylo mé největší vítězství.

Mohl byste se prosím představit a říct nám, jak jste v umění začínal a jaká byla Vaše první zkušenost v umělecké tvorbě?
K umění jsem inklinoval od dětství. Během dospívání jsem si na střední škole dal drobnou odbočku k fotografii. Absolvoval jsem dějiny umění na Univerzitě Karlově. Jsem tedy především historik umění. Tvořil jsem jinak konzistentně celou dobu – jen jsem neměl potřebu práci prezentovat. Nelze být teoretikem alespoň bez základních řemeslných dovedností. Teoretik nemá jinak šanci umělce pochopit.

Jak byste popsal sebe a své umělecké dílo?
Asi jsem extrovertní introvert, který k malbě přistupuje s absolutní pokorou. Na díle mě uspokojuje, když je z něj cítit zvláštní ticho, které přiměje diváka třeba k meditaci nebo u něj vzbudí pocit naplnění.

Odkud čerpáte inspiraci?
Ze snů a ze života.

Máte svou základní filozofii, která Vás vede v tvůrčím projevu?
Dělat neuvěřitelné uvěřitelně a autenticky. Snažím se být maximálně pozitivní, do umění podle mě nepatří negativní emoce. Divák nemá být umělci psychoanalytikem a umělec nemá být politickým komentátorem. Měl by tvořit taková díla, aby si dokázal představit, že budou zajímat lidi i za 200 let a nebudou na ně nahlížet jen jako na “historické smetí”.

Na jaký Váš kariérní úspěch jste nejvíce hrdý a proč?
Na některé z mnou kurátorsky realizovaných výstav jako Osvobozování sentimentu nebo Munch, Kupka, Kokoschka/Tělesnost ve výtvarném umění. Je úžasné držet v rukou skvělá a inspirativní díla opravdových mistrů jako Josef Mánes, Oskar Kokoschka, Edvard Munch nebo František Kupka. Pokud se podaří dotáhnout projekt s ruskými partnery, tak to bude projekt Kazimir Malevič a ruská avantgarda.

Jaké nezapomenutelné reakce jste na svou práci měl?
“Jé, to jsi dělal fakt ty?”

Jakou uměleckou marketingovou aktivitu pravidelně realizujete a která pro Vás funguje nejúspěšněji?
Nejsem Koons, Hirst ani Cattelan takže žádnou. Maximálně rád hovořím s lidmi třeba via sociální sítě a jsem rád za jejich reakce. Jít lidem upřímně vstříc je podle mě nejlepší “marketing”.

Jakou roli má podle Vás umělec v současné společnosti?
Jakou si sám určí. Pokud by chtěl, mohl by lidem otevírat perspektivy jiných světů. Spíše tuším, jakou roli opravdu nemá. Určitě není politickým komentátorem a vypravěčem špatných vtipů… Ten, kdo tím je, není určitě dobrým umělcem.

Jaké je Vaše oblíbené umělecké dílo?
Velice těžká otázka. Je jich opravdu mnoho. Pokud bych měl dostát odpovědi, tak bych zvolil dvě díla, která vystihují polohy, jež v umění vyhledávám. Převoz pod Střekovem od Adriana Ludwiga Richtera je naprosto senzační bittersweet a Mateřství od Artura Martiniho je zase absolutní reklamou na pozitivno, kterou když vidíte, tak se úsměvu a dobré nálady nezbavíte celý den.

Jaké umění a hudba Vás inspirují?
Pro vlastní tvorbu nevyhledávám záměrně inspirační zdroje. Podobně to platí pro hudbu. Při tvorbě se potřebuji naprosto soustředit.

S jakým slavným umělcem z historie byste chtěl strávit den a co byste společně dělali?
Jako historik umění bych se chtěl setkat snad se všemi. Mám velmi mnoho oblíbených umělců. Pokud napíši jednoho, budu litovat, že jsem nezmínil druhého. Ale s takovými jako byl sochař Feidias, Arturo Martini nebo malíři Albrecht Dürer a Giorgio Morandi by mi stačilo mlčet a se zatajeným dechem sledovat, jak to dělají. 

Pokud byste měl poradit mladým umělcům, jakou nejdůležitější radu byste jim nabídl?
Těch rad by bylo více. Nejdůležitější by asi zněla: deset let vydržte s tím, co děláte a potom i divák uvěří tomu, že tomu sami věříte.